Pobyt ve tmě

Pobyt ve tmě

Vždy mě lákalo vyzkoušet pobyt ve tmě. Doma jsem o něm mluvil asi tak často, až to manželka nevydržela a koupila mi ho k narozeninám.

Od 18. 3. do 23. 3. 2026 jsem strávil pět nocí (čtyři celé dny), tedy něco přes 100 hodin v totální tmě – sám, bez mobilu a všech online zařízení, která běžně denně používáme.

Chtěl jsem napsat, že se nic nestalo… ale během mého pobytu „zemřel“ Chuck Norris.

Pobytu předcházel velmi podrobný a dlouhý telefonát s paní hostitelkou, která mi lidsky vysvětlila všechny aspekty pobytu ve tmě.

Den D

Sraz na místě pobytu byl ve čtyři odpoledne.

Po seznámení jsem hned dostal červené brýle, abych začal postupně produkovat melatonin a přechod do tmy byl pozvolný. Po pečlivém prozkoumání chatky jsem si povlékl postel vlastním povlečením a ustlal si, abych byl připraven.

Zásoby svých oblíbených pochutin – medvídky, různé tyčinky i kreatinové nápoje – jsem si vyskládal na kuchyňskou linku, abych je v případě potřeby našel.

Na výběr jsem měl asi z pěti druhů stravy, zvolil jsem očistnou rýžovou. Ještě jsem se prošel venku s červenými brýlemi, užíval si poslední světlo a západ slunce a vůbec netušil, co mě čeká.

Naposledy jsem se rozhlédl po krajině a šel do chatky. Tam na mě čekala rozsvícená svíčka, jinak už tma. Sundal jsem si brýle a bylo na mně, jestli svíčku nechám dohořet, nebo ji zhasnu.

Rozhlédl jsem se… a do minuty ji zhasl.
„Jdu přece do tmy, tak ať je tma,“ problesklo mi hlavou. Navíc mám rád vůni zhasnuté svíčky, jak z knotu stoupá kouř. Ten se sice nekonal, ale tma byla okamžitá.

Říkal jsem si, že se rozkoukám. Nerozkoukal. Ne ani po celou dobu pobytu.

Byl večer, zalezl jsem do postele, usnul a spal až do rána. Dal jsem si snídani a začal objevovat tmu. Dopoledne uteklo docela rychle – dal jsem si cíl 100 kliků a 100 dřepů denně plus další cviky.

Ve 12 hodin (poznal jsem to jen podle toho, že paní Radana přinesla jídlo) jsem dostal oběd, večeři a snídani na další den. Jídla bylo vždy opravdu hodně.

Další dny jsem se omlouval, že vracím zbytky, ale bylo mi řečeno, že to stejně dostanou slepice – takže budou mít radost.

Dostal jsem dvě termosky skvělé vařené zeleniny, velkou porci rýže a ovoce na snídani. Všechno bylo čerstvé a skvěle ochucené.

Po obědě jsem šel spát, po spánku jsem si dal večeři… a šel zase spát.
První den ve tmě prostě prospíte. Ona vás totiž unaví.
Čtvrtek jsem tedy prospal.

Pátek

Ani nevím, v kolik jsem vstal. Dopoledne bylo dlouhé – jestli bylo šest nebo osm, netuším.

Po obědě jsem si chtěl zacvičit, ale při námaze mě bolela hlava, takže jsem pátek spíš proseděl v křesle, udělal pár protahovacích cviků a… nepřemýšlel.

Ano, o ničem.

Byl jsem v klidu. Ve své „krabici ničeho“.
(Kdo tohle přirovnání nezná, ať se podívá na video.)

​

​

​

​

​

​

​​​​​​

​

​

​

​

​

A bylo to vlastně fajn. Tma mi v ten moment vůbec nevadila.

Začal jsem si víc všímat prostoru, zjistil jsem třeba, že chodím křivě. Chtěl jsem dojít od postele ke dveřím a skončil jsem u kuchyňské linky.

Pořád jsem měl pocit patrové postele, takže jsem si při vstávání dával pozor na hlavu asi zvyk z dětských táborů. Přitom nade mnou byla jen tma.

Při čištění zubů zapomeňte, že si dáte pastu na kartáček. Dáte si ji rovnou do pusy a pak čistíte. Sprcha je úplně v pohodě, na záchod i chlapi chodí na malou v sedě.

V chatce si můžete zatopit, jak chcete. Měl jsem příjemné podlahové topení a větrání řešila výkonná ventilace – přívod čerstvého i odvod vydýchaného vzduchu.  Okno si samozřejmě neotevřete. Já teplo miluji, nemám rád oblečení takže jsem na sobě většinou ani žádné neměl.

Sobota

V sobotu jsem cítil, že jsem úplně odpočatý a měl jsem dobrou náladu. Cvičil jsem a jen tak seděl v křesle.

Napadla mě myšlenka:
„Já jsem tady úplně v pohodě… ale jak to asi zvládají tam venku beze mě?“

Venku po mně pořád někdo něco chce – radu, pokyn, rozhodnutí. Tady nic.
Kolik asi mezitím vzniklo otázek?

Původně jsem chtěl pobyt od středy do neděle. Ale v sobotu jsem byl rád, že odcházím až v pondělí. Jinak bych si to vlastně ani neužil.

První dva dny prospíte, třetí jste odpočatí – a už byste měli jít ven? To by byla škoda.

Neděle

Neděle se neskutečně táhla, ale nevadilo mně to. 

Vstal jsem brzy – podle zpěvu ptáků. Chatka byla skvěle odhlučněná, ale ptáci slyšet byli. Podle všeho bylo kolem páté ráno.

Čas vám přestane dávat smysl. Vstanete, nasnídáte se, zacvičíte… a může být teprve šest.

Dopoledne bylo dlouhé. Než mi donesli jídlo, měl jsem pocit, že to trvá věčnost.

Poslední noc

Byla dlouhá – ale mohl jsem si za to opět sám. Šel jsem spát brzy, že vstanu s rozbřeskem. Jenže jsem nemohl usnout.

Pak jsem slyšel ptáky… a došlo mi, že to není svítání, ale západ slunce.

Ráno mě měl probudit zvuk zvonkohry při otevírání „okenice“. Realita byla jiná.

Najednou slyším hlasité ťukání, jako když někdo klepe na dveře. Sednu si na postel a říkám si: „Radana přece říkala, že bude hrát na zvonkohru…“

Nic. Ticho. Lehnu si zpátky… a pak konečně zazní zvonkohra.

Později jsem zjistil, že to ťukání byl datel, který jim klove do budky. Skvěle načasováno. 

Návrat

Teple jsem se oblékl a vyšel ven. Oči to zvládly dobře.

Procházel jsem se po okolí, sledoval, jak vychází slunce, dal si snídani a celé dopoledne strávil venku.

Další den jsem jel za kamarádkou na oběd a pak do wellness. Domů za rodinou a do reality jsem dorazil až večer.

Závěrem

Pobyt ve tmě doporučuji jako formu odpočinku.

Není to o překonávání sebe sama ani o vystupování z komfortní zóny.
 O vypnutí. Já to neměl o odpovědích na otázky, ale někdo to tak mít může. 

Já to měl o klidu.

Užil jsem si to.